Od památníku ... přes zámky ... až k tučňákům

Poslední dobou jsou ze všeho trochu šmouhy, které se míhají okolo a ne a ne se zastavit, i když se je snažím udržet ze všech sil. Času je však málo a oni spěchají, stejně jako já musím spěchat a nestíhat tak věci, které mám ráda.
Ale dneska to bylo fajn. Sešli jsme se na Malostranský u Preclíkova památníku obětem II. světové války. Myslím, že jsem tak minimálně čtyřikrát musela prohlásit, že se mi nelíbí, abych byla spokojená. Protože - ano - opravdu se mi nelíbí. Možná proto bylo pro mě překvapením, že alespoň pět mých spolužáků tvrdilo, že proti němu nic nemají. Možná je to tím, že neviděli návrh toho, který tam původně měl stát. Návrh, který vyhrál soutěž, měl myšlenku, byl originální a geniálně využíval prostředí parku - ale pokud jsou někteří schopni zrušit realizaci toho nejlepšího z důvodů spíše osobních než jakýchkoliv jiných, je to minimálně škoda...



Co naplat; po "mírném" čekání jsme se tedy sešli a mohli vyrazit na cestu. Nahoru stezkou Jelením příkopem, přes lávku, po schodech.. Zvlášť holky na podpadkách měly občas problémy. (-: Po cestě jsem si uvědomila, jak dlouho už jsem tudy nešla.. A jaká je to škoda, protože pokud se nějaký plán opravdu povedl, byl to právě plán na zpřístupnění Jeleního příkopu. Pleskotovým tunelem, který vypadá úžasně i přesto, že v něm nesvítí všechna světla. A nahoru, na IV. nádvoří, okolo Obrazárny k hlavnímu vchodu Pražského hradu, kde nám zvedli náladu dechovku hrající muzikanti. (-; A tak jsme prošli skrz hrad, okolo katedrály Sv. Víta, kde byla (překvapivě) spousta turistů, prohlídli si Plečnikovy počiny (včetně kašny, která přece "není kašna") i rozpůlený obelisk, zašeptali si u Býčího schodiště do šeptacích výklenků, prošli zahradami až k Letohrádku královny Anny a zastavili se u Zpívající fontány.
Jako malá jsem si o ní myslela, že vážně zpívá. Nebo že hraje. Ale nevěděla jsem moc přesně, kde je ani jak vypadá. A pak jsme jednou šli okolo a někdo říká "To je zpívající fontána.", ale ona byla potichu a já si pomyslela, že třeba zpívá jenom občas. Nevím, proč jsem se nikdy nezeptala, každopádně později jsem na to zapomněla nebo to přestala řešit.. A až teď jsem si vlezla pod ní a chvíli poslouchala, jak kapky vody dopadají na hladinu a jak fontána rezonuje jako zvon a opravdu hraje, zpívá..
Po hodinové pauze, kdy jsme si stihli tak akorát koupit bagetu a slízat zmrzlinu, jsme se vydali dál. Okolo Lennonovi zdi, která mě doslova dostane pokaždé, když jdu okolo. Není to jen zeď, není to ani jen popsaná zeď, je to zkrátka něco víc, protože v sobě skrývá památku, přání i naději. A ještě kousek dolů, okolo zábradlí s hromadou visacích zámků - malých i velkých, starých i nových, opsaných i nepopsaných. Důležité je, že je sem dali milenci, s vírou a s přáním, aby jejich vztah vydržel. Kdo ví, jak dlouho tam který zámek visí? Kdo ví, které z těch dvojic jsou dnes ještě spolu? Kdo ví, kolik z nich má u sebe stále ještě klíček?
Čekala nás už jen krátká procházka po Kampě a návštěva Sovových mlýnů. Samozřejmě nesmím zapomenout na "Babies", Černého miminka s čárovým kódem místo obličeje. Jakkoliv je to absurdní, nápad i provedení se mi líbí. Moc.



Sovovy mlýny jsou muzeem, které ale není jen muzeum. Sama stavba toho vypráví hodně. Když se procházíte vnitřkem, nestačí obdivovat vystavené exponáty. A jedním z oken jsou vidět tučňáci. Žlutí, plastoví, kteří teď sice nesvítí, ale stále tam jsou. Stojí v řadě a čekají. Možná..