můj jeden den sbírky Postavme školu v Africe

Už je sice trochu dýl, ale nějak jsem neměla čas. A navíc, když už jsem ten článek stejně psala, tak proč ho sem nedat..
Na včera domluvený sraz přicházím sice o deset minut později, ale stejně přesně včas – pan kostelník právě přichází a odemyká nám dveře kostela, ve kterém máme schované všechny věci. Vynášíme stoly, lavičky, plachty, rákos, plachtu, trička a všechno ostatní ven na plácek, kde se chystáme už druhý den propagovat sbírku Postavme školu v Africe. Skládáme konstrukci na stan, nandáváme plachtu a později dokončujeme „výzdobu“ z fotek a obrázků, které nám včera namalovaly děti. Stánek začíná vypadat „funkčně“ a kolemjdoucí lidé se zastavují.
Vezmu krabici plnou triček a snažím se udělat v nich trochu pořádek, abych věděla, jaké máme velikosti od kterých typů. Nápad zapamatovat si i barvy brzo vzdávám a spokojím se s tím, že trička podle ročníků sbírky a velikostí vyskládám na přinesenou lavičku.
Dalším nelehkým úkolem je nakreslení omalovánek, které se včera záhadně ztratily. Přemýšlím, co by děti asi tak rády vybarvovaly, a nakonec skončíme s 3 různými druhy: na jedné je zebra a slon, na další Etiopská vlajka na stožáru a na třetí mapka Afriky s vyznačenou Etiopií a velkým nápisem Postavme školu v Africe. Potom je stačí už jen okopírovat a může se vybarvovat – jen škoda, že většina dětí je teď ve škole nebo ve školce…
Převlékáme se do krojů, skauty a skautky z našeho střediska vysíláme s kasičkami do ulic, my ještě dolepíme poslední informace a letáky… Kluci se vydávají do Tesca pro vodu, abychom mohli vařit Etiopskou kávu. Ta se později jeví jako poměrně účinné lákadlo na lidi, kteří by se normálně možná ani nezastavili. Po první várce kafe však vyvstává otázka, kam s lógrem zbylým na dně konvičky. Problém řešíme nalezením otevřeného kanálu ve vedlejší ulici . (: Káva ubývá a s ní bohužel i kelímky, takže se vydáváme do KFC a vysvětlujeme, co děláme za sbírku a co bychom potřebovali. Získáváme deset malým a deset velkých keliímků… (;
Můj původní plán, že se „ve volných chvílích“ budu učit, se pomalu rozplynul. Jak jde čas, lidí chodí čím dál víc. Někteří přijdou, vhodí pár mincí do kasičky a zase odejdou, s úsměvem odmítavše nabízené informace, nálepky nebo magnetky. U nch je mi jasné, že přispívají s jediným cílem, a to pomoct dětem v Etiopii. Takových však není mnoho, ostatní lákáme všemožnými způsoby, například africkou hudbou, která se ozývá z repráků ve stánku. Pokud se někdo zastaví a začne vás poslouchat, máte napůl vyhráno. (: Mnohé z nich téma opravdu zaujme, ptají se a čtou si informace, prohlížejí si fotky.
Tak to jde celý den, jen máme pořád hodně triček a šátků. „Paní, nechcete si koupit tričko?“ ptám se a ukazuji na pověšené vzorky. „Máme různé barvy i velikosti, dámský i pánský střih…“ Pár lidí si vybere, někdo pro sebe, někdo pro přítelkyni nebo pro dítě.
Začíná být tma, a tak vytahujeme promítací plátno a projektor a promítáme dokument o Etiopii. Největší nápor lidí už pominul, kolem se poflakují nejrůznější partičky a příležitostně tancují do rytmu bubnů. Kolem osmé vše zase balíme a odnášíme zpět do kostela. Odcházím domů s pocitem, že jsem přece jen trochu přispěla k tomu, aby se některé Etiopské děti naučili alespoň číst, psát a počítat…