Absolutně bez došlapu

Je hrozně milé, že mám konečně CHODÍCÍ sádru, ano, děkuji vám. Ne, vůbec mi nevadí, že mám jednu nohu asi čtyřikrát těžší než tu druhou. Ne, ani by mě nenapadlo stěžovat si, že máme všude po bytě bílý šmouhy.
Má to jenom jednu MALINKOU chybu - že na tu nohu nesmim tři dny VŮBEC došlápnout, aby sádra mohla "pořádně zatvrdnout" - což znamená všude chodit o berlích. Jo, chápu to. Ale jak to mám asi udělat? Čaj si sice uvařit můžu, ale vypít ho musim V KUCHYNI, protože v zubech ten hrnek nikam nedonesu. Deku z pokoje do obýváku jsem si přenášela NA HLAVĚ. Všechny věcí (včetně knížek) si cpu do klokanky u mý mikiny. Brát to doslovně, těstoviny bych jedla přímo z hrnce NA SPORÁKU. U výtahu do metra se na mě naštvaně koukají paní s kočárky.
Zkrátka a dobře, co je moc, to je příliš. Takže rady lékařů respektuji, ale všechno má své meze.