...

Už jako malá jsem ráda kreslila. Pastelkama, vodovkama, tužkou, fixkou... Bylo to jedno, jen jsem musela mít nápad, musela jsem chtít. Když jsem se ve školce nudila a oni mi řekli "Tak si třeba něco kresli...", nebylo to prostě ono, nemohla jsem jen tak začít a "něco" kreslit. "A co?" ptala jsem se vždycky, ale málokdy mě odpověď potěšila. Takže spousta mých obrázků skončila v koši - zmuchlala a vyhodila jsem je, protože jsem s nimi jednoduše nebyla spokojená.
Vzpomněla jsem si na to, když se v sobotu moje sedmiletá ségra rozbrečela, když jí nešli nakreslil oči a pusa u princezny. Protože jsem ten pocit znala. A uvědomila jsem si, co jsem začala dělat později. Když se mi něco nedařilo nakreslit, vzala jsem co nejtmavší barvu a obrázek začmárala. Pomstila jsem se mu za to, že nejde namalovat, přenesla jsem ten vztek ze sebe na papír, vyvlíkla jsem se z toho... (Možná ne bezdůvodně říkal můj učitel v autoškole "vy ženský vždycky ze všeho vycouváte"...)
Jedno odpoledne jsem vodovkama namalovala domek se zahrádkou. Zrovna jsem ho chtěla jít ukázat paní učitelce, když přišel kamarád a štětcem s šedou barvou mi na papír udělal šmouhu. Naschvál, protože jemu se jeho obrázek nepovedl. To jsem si v mojí ani ne šestiletý hlavičce nedokázala srovnat, bylo to tak hrozně nefér, že jinak to popsat ani nešlo - a brečela jsem. Obrázek jsem vzala a vyhodila, ale ten pohled na něj si pamatuju dodnes, nevím proč.

A teď mi ta šmouha přimomíná tu šedou, onu šedou, o které jsem psala, že se vytratila. Vytratila, ale občas se vrátí. Jako skvrna na něčem, s čím jste spokojení, co máte rádi. Jako něco nefér, s čím ale nemůžete nic dělat. Přetřete ji oranžovou temperkou, takže není vidět - ale vy víte, že tam je. Občas na ní zapomenete. A občas ne.. To ji nejde navždy smazat?