Červenec skoro pryč

Skoro by se zdálo, že svůj bloček teď nějak zanedbávám. No, možná je to i pravda, když se nad tím tak zamyslím. Ale co, jsou prázdniny a já jsem pořád pryč. Tři týdny na táboře, který utekly až neuvěřitelně rychle - tak, že si nejlíp pamatuju zpáteční cestu, která ovšem stála za to.
Nemá cenu říkat řidiči náklaďáku, ať nesjíždí z asfaltky, že zapadne. On má přece svoji hlavu a ví všechno líp. Tak jsme naložili a pokusili se ho vytlačit z bahna. Marně. A tak kluci jeli pro traktor, kterýmu ale cesta děsně trvala a my se začali nudit.
Máme tu přece dýmovnici... Pro pobavení nás a taky dětí, co tu zůstali ještě s rodiči (zablokovaní za náklaďákem). Jenže dvouminutová dokouří hned a máme tu přece ještě tu sedmiminutovou. Není naše... To nevadí... Vždyť máme naprosto pochopitelnej důvod. Tak ok, ale zapálit se ne a ne, nemá ten vnitřek bejt sypkej? Vždyť se tam nic nesype... Tak ji otevřem. Ne, to je blbost! Neni... Tak dobře, otvírákem na konzervy. Je to úplně tuhý, tak trochu rozdrtit otvírákem a zapálíme na tom ohníček. ale to je poslední sirka! Tak budem udržovat oheň vedle, rychle chráčí, máte papír, no a klacíky! Uhasíná to, dělejte něco! Ta dýmovnice pořád nehoří... Až pak konečně... Dýmu bylo hodně a mezitím náklaďák odjel, takže jsme počkali, až dokouří a jeli radši pryč, aby na nás nepřišli hasiči. :D
A uháníme do Prahy, asi o tři hodiny později, než bylo plánováno. Rádio nahlas, do toho foukací harmonika a buben, zamávat na náklaďák a (málem) ukrást sádrovýho trpaslíka...
No, pak se tři dny prospat u babičky, stavit se na Bienále v Brně a za chvíli do Rakouska...