Úsměv zůstává

Nafoukaná exponenciální funkce e^x jde na procházku, usmívá se a říká si, jak je to skvělý být e^x, je všude analytická, je svou vlastní derivací a roste a klesá nejrychleji ze všech. Ponořena do své sebechvály se srazí s konstantní funkcí 3, která v utíká proti ní.
"Co je s tebou? Proč se sakra nedíváš na cestu?!" rozčiluje se e^x.
"Promiň, ale támhle za rohem je derivace. Když mě potká, nic ze mě nezbyde, musím rychle pryč!" omlouvá se funkce a zase se rozběhne.
"No jo, konstanta," říká si e^x a jde dál.
"Já se ale nemám čeho bát. Mě může derivovat, jak dlouho chce, a pořád tady budu."
A schválně tu derivaci hledá, aby se jí vysmála do očí. Zajde za roh a uvidí ji.
"Ahoj, já jsem e^x," pozdraví vesele.
"Ahoj, já jsem d/dy"...

Asi mi z toho hrábne. :D