Zase zpátky. A už slyšim ty otázky ve škole:

"Tak co, jakej byl víkend?"

"No, sem byla na výpravě."

"Cože? Jako s kym?"

"No, se skautem. Jako roveři, víš."

"Hm. Aha." (absolutní nepochopení)

A nebo, ještě hůř:

"Tys byla zas se skautem?"

"Jo..."

"A co tam tak jako děláte na těch výpravách?"

"Tak různě. Třeba teď sme vymejšleli CETAH. Pro oddíl."

"A jinak? A to tě to jako fakt baví? Neni lepší sedět o víkendu třeba u kompu nebo televize, jít pařit, do kina...?"

Ty lidi to zkrátka nepochopí. Nemají šanci, protože to nezažili. A nebo: "Já byl skautík asi tři měsíce. Pak mě to přestalo bavit." Jenže, je tohle skauting v tom pravém slova smyslu? Oni si nedokážou uvědomit, že naše výpravy nejsou jen o běhání po lese, pískání morseovky a vázání uzlů. Tak si to zkrátka představují, to je to, čemu se u nich říká skauting. A to mě vlastně tak trochu mrzí. Jo, říkám si, že mi to může být jedno, co si o tom myslí ti ostatní. Jenže není. Přijde mi to hrozně nefér. Jak pro mě, tak i pro ně. Nevím proč.

Koneckonců, už jsem si stejně zvykla. Co na tom, že když jsem dneska jela domů, tak se na mě lidi dívali dost zvláštně, protože jsem měla na zádech baťoh, na něm meč, karimatkuu a helmu. A v ruce kofolu. Je to zvláštní, dva dny a jak mi to dokáže zlepšit náladu... ^_^

PS: Za poslední léta ztratil Junák, svaz skautů a skautek ČR přes 30 % členů. Popravdě řečeno, s přístupem dnešním lidí, se tomu ani nedivim...

PPS: Na druhou stranu, skautem prošlo v Česku už přes půl milionu lidí...