Trocha melancholie v sobotu večer, a možná ještě něco. Asi je to blbost... Ale zkuste se nad tím zamyslet... Třeba nejsem jediná, kdo i příběhy vymýšlí v otázkách ^_~
Otevřu oči. A zase ta věčná, nic neříkající, tma. Pokolikáté už dneska? Nebo to bylo naposled včera? Předevčírem? Před týdnem, rokem…? Co tady vlastně znamená čas? Naději? To sotva, možná tak na začátku. Začátku? To bylo kdy? A kde? Už si ani nepamatuju. Ale jedno vím určitě - tenkrát jsem věřila. Věřila v co? Možná, že se to změní. Že to tak nezůstane. Ale to už je dávno. Že si zvyknu... Zvyknout si? Taková lidská vlastnost.. Jsem já vůbec ještě člověk? Oči nic nevidí, vůbec nic neslyším, nejsem schopna vydat sebetišší hlásku… Snad jediné, co mi ještě zůstalo, je hmat. Hladké a tvrdé stěny, všude okolo mě… Uzavřená v krabici bez možnosti se pohnout. Ani jediná škvírka, kudy by dovnitř vnikal vzduch. Jak dlouho je člověk schopný přežít bez přísunu kyslíku? Pár minut, maximálně… Takhle to přece nemůžu nechat. Jenže jakou mám možnost? Tady…?
.gif)
Žádné komentáře:
Okomentovat