Ding... Ding... Ding... Ding... Pokolikáté už dneska takhle zvoní - a
to jsou teprve tři hodiny. Tak kdo tentokrát?, pomyslela si a zvedla se z křesla, aby zavřela okno. Už se jí to nechtělo poslouchat. Potom se posunula k lince, že si uvaří svoji pravidelnou kávu. Dvě lžičky do hrnečku... Lidský život, to je vlastně něco jako to její kafe, uvažovala, zatímco napouštěla do konvice vodu. Ještě v matčině břiše nemá tvor žádný určitý charakter, chuť. Jen se pomalu vyvíjí, ohřívá. Až do té doby, než je připraven spatřit světlo světa. Z přemýšlení ji na chvíli vyrušilo hrozné pískání konvice, naznačující, že voda už se uvařila. A to, zalévala horkou vodou své dvě lžičky prášku, už je daný základ, něco, co se nezmění. Jenže stále to není ono, stále se ještě musí čekat. Ale všichni ví, k čemu jedinec směřuje. Jen stačí vyčkat nějaký čas, než se tu rozkouká, přizpůsobí, vyluhuje. A v pubertě už je téměř hotovo, dá se pít. Maličko si usrkla, ale hned zase položila hrneček zpátky, ještě bylo moc horké. Stále vás může překvapit. Ale do dospělosti, dokonalosti, už zbývá jen chvilka. Stačí získat trochu zkušeností, dopilovat chování, osladit, přidat mléko. Ne, nenastane konec, jen to, k čemu se od samého začátku směřovalo. Vzala si hrnek do rukou a šla se s ním posadit, a okno zase otevřela, aby dovnitř mohl proudit svěží jarní vzduch. Člověk už zůstává vlastně stejný - jen pomalu ztrácí na elánu, chuti, chladne. Mohla pít celými doušky, až jí dole zbývalo jen posledních pár kapek. Záleží na každém, jak si to užije, říkala si a spolkla poslední hlt. Ding... Ding... Ding... zvony umíráčku se rozezvučely znovu . C'est la vie...
to jsou teprve tři hodiny. Tak kdo tentokrát?, pomyslela si a zvedla se z křesla, aby zavřela okno. Už se jí to nechtělo poslouchat. Potom se posunula k lince, že si uvaří svoji pravidelnou kávu. Dvě lžičky do hrnečku... Lidský život, to je vlastně něco jako to její kafe, uvažovala, zatímco napouštěla do konvice vodu. Ještě v matčině břiše nemá tvor žádný určitý charakter, chuť. Jen se pomalu vyvíjí, ohřívá. Až do té doby, než je připraven spatřit světlo světa. Z přemýšlení ji na chvíli vyrušilo hrozné pískání konvice, naznačující, že voda už se uvařila. A to, zalévala horkou vodou své dvě lžičky prášku, už je daný základ, něco, co se nezmění. Jenže stále to není ono, stále se ještě musí čekat. Ale všichni ví, k čemu jedinec směřuje. Jen stačí vyčkat nějaký čas, než se tu rozkouká, přizpůsobí, vyluhuje. A v pubertě už je téměř hotovo, dá se pít. Maličko si usrkla, ale hned zase položila hrneček zpátky, ještě bylo moc horké. Stále vás může překvapit. Ale do dospělosti, dokonalosti, už zbývá jen chvilka. Stačí získat trochu zkušeností, dopilovat chování, osladit, přidat mléko. Ne, nenastane konec, jen to, k čemu se od samého začátku směřovalo. Vzala si hrnek do rukou a šla se s ním posadit, a okno zase otevřela, aby dovnitř mohl proudit svěží jarní vzduch. Člověk už zůstává vlastně stejný - jen pomalu ztrácí na elánu, chuti, chladne. Mohla pít celými doušky, až jí dole zbývalo jen posledních pár kapek. Záleží na každém, jak si to užije, říkala si a spolkla poslední hlt. Ding... Ding... Ding... zvony umíráčku se rozezvučely znovu . C'est la vie...
.gif)
Žádné komentáře:
Okomentovat