Taky jsme byli malí...

...ale stejně jiní...
Ve středu ráno jsem jela autobusem z Babic do Říčan, spolu s lidmi, kteří tak jezdí každý den do školy nebo do práce. Nastupovali jsme ještě celkem brzy, takže na nás zbylo pár posledních volných míst. Sedly jsme si docela dozadu, kde za námi bylo jen asi pět dětí, řekněme ve věku osm let, druhá třída.
Nešlo neposlouchat jejich řeči. Občas jsem si říkala, že takových sprostých slov do jedné věty snad nenacpe ani nikdo od nás ze třídy. Ale jeden rozhovor mě vážně dostal:

kluk A: Ty když jsi přišel, tak si vypadal jako hroznej slušňáček.
kluk B: Tak co, to vypadají všichni prvňáci.
kluk A: To je fakt. A koukni se teď, voe, co z nás je...
kluk B: Hm... Snad jenom Eliška se Sárou, ty jsou takový šlušný.
kluk A: Ty voe, ty dvě sou do mě normálně zabouchlý! Se vo mě praly v družině nedávno. Prej "Matěj je můj!", "Ne, Matěj je můj!" Ale já na ně stejně seru.

Řekněte mi někdo, že jsme my nebyli takoví - prosím.