Znáte to?

Cítíte se mizerně, ale okolo není nikdo, kdo by vás byl ochotný poslouchat. Nebo spíš tam není nikdo, kdo byste chtěli, aby vás poslouchal. A jediné řešení je jít ven, kde je sice hrozná zima, ale zato klid. Můžete jít kudy chcete a jak rychle chcete, zastavovat se kde chcete a proč chcete... Přemýšlet a potom relaxovat... A do uší si pustit hudbu pořádně nahlas a klidně si k tomu zpívat a skákat u toho, protože je večer, sněží a na ulicích už nikdo není. Přeskočit zábradlí k morovému sloupu na náměstí, ťukat na rozsvícená okna domů, vylězt na popelnice na tříděný odpad, klouzat se na zamrzlé vylité vodě, chodit temnými uličkami... A ono vám to zaručeně zvedne náladu. Aspoň trochu, o pár stupňů na pomyslném teploměru. A když i přesto všechno jeho rtuť stejně nevystoupí nad nulu a vy si vážně chcete s někým popovídat a celé mu to vyklopit...tak to občas jde. Sedíte na schůdkách k trafice a povídáte a povídáte, a na druhé straně, i když daleko, vám někdo řekne, že to zase bude dobrý a ať se vrátíte zpátky, protože dvě hodiny v mrazu jsou přece jenom dost. Ale ne naštvaně, jako by vám to řekli rodiče (sorry, mami (-:), ale tak nějak jinak. Vy si pak uvědomíte, že je to pravda a vážně se vrátíte, i když jste to původně vůbec neměli v úmyslu. Protože vám ten rozhovor hrozně pomohl. A pak jenom doufáte, že to ten člověk přes telefon pochopil a nebude vás mít za úplného blbce. Já doufám...

Znáte to?