Jak si to zavařit (a přitom docela užít)

Rozhodnete se jít pomoct na závod VaS v sobotu od rána, přesvědčíte pár lidí z kmene a můžete jít. Přehlédneme fakt, že metrem přejedete o zastávku (popř. o dvě), musíte se vracet a všichni na vás čekají. Po cestě se trochu ztratíte, ale to je detail, zatím je vše v pořádku. Určíte si stanoviště, připavíte věci a začnou přibíhat děti, mezičasy na displeji mobilu se množí a množí a vy se snažíte se v nich vyznat, odečítat správné od správných a zapisovat čísla do odpovídajích kolonek v odpovídajících tabulkách. Stále to jde.

Pak jako by se na chvíli karta obrátila - všechny děti přežily, začne hřmít, ale bouřka vás jako zázrakem obejde a může se jet domů. Totiž - do klubovny. V dobré náladě si s dalšími čtyřmi lidi v autě zpíváte s otevřeným okýnkem a staváte se na zmrzinu. Dvě domlouvací schůzky ohledně tábora se jeví docela produktivně a už hurá pryč a na další sraz.

Pak přišla ta osudová chyba - a to, že jsem si batoh nechala u Terky doma - kdo by se s nim totiž tahal, no ne?

Na sraz na Andělu dorážíte pozdě a chvíli se nemůžete s ostatníma najít, ale nakonec to přece jen vyjde a můžete si konečně sednout... Pořád ještě máte dobrou náladu, pro kterou oni ale nemají pochopení, a tak vám berou tácky, se kterými si nevinně házíte a cvrnkáte, a taky se zlobí, když jim do piva nalijete ice tea...

Nemluvě o tom, že ten fotbálek nám taky moc nešel... I když jsme si to dost užily - kruty kruty krů!!!

Poslední metro krásně stihnete... A pak vám dojde, že u sebe nemáte klíče. A nevíte, jestli jste je nechali doma nebo v tom batohu... Nakonec si řeknete, že jste je asi zapomneli doma, a tak vám nezbývá nic jiného než vzbudit ostatní členy domácnosti a vyslechnout si pár nadávek...

Neděle ráno, leje jak z konve a vy si musíte dojít pro ty věci (a zjistíte, že klíče opravdu byly v batohu), takže se domů sice vrátíte za chvíli, ale kape z vás jak z vodníka, protože na něco jako deštník jste zkrátka zapoměli (což naštěstí nikdo nekomentoval).

Navíc vás hrozně bolí hlava, a tak jdete spát a na plánovanou výstavu s rodinnými příslušníky nemáte ani pomyšlení. Spíte chvíli, než vás probudí telefonát a pak už se vám usnout nedaří, protože soused nad vámi vytrvale vytlouká dlaždičky v koupelně. Hlava vás z toho bolí ještě víc, tak si radši zabalíte a jedete na sraz v kavárně, kam jste původně vůbec nestíhali jít. Atmosféra tam vám zvedne náladu a hlava taky trochu přestane bolet - až do dalšího telefonátu. Pak už nezbývá moc času a musíte zase na tramvaj, metro a autobus do školy.

No, prostě docela nadupanej víkend - trochu jako na kolotoči...Zkuste to podobně :D