Fejeton psaný v metru (a autobuse)

Záchranná brzda

Nastupujete do vagónu metra, dveře se zavírají, vlak vjíždí do tunelu. Osvětlená stanice se ztrácí v dálce a vám nezbývá než sledovat spolucestující.

„K čemu to je?“ ptá se zvědavě asi pětiletá holčička své matky a ukazuje přitom na zasklené červené tlačítko.

„To je záchranná brzda. Kdyby se dělo něco moc špatného, zmáčkla bys ho a vlak by zastavil.“

„Aha,“ usměje se děvčátko a zaměří svou pozornost na plakáty na stěnách.

Zelená cedule nad sedadly upozorňuje na nebezpečí krádeží. Podepsaná Policie ČR. Lidé varují lidi před lidmi. To jen dokazuje, že homo sapiens sapiens, ač člověk rozumný, může mít různou povahu i různé nápady. Američtí školáci se cpou jedním hamburgerem za druhým, zatímco podvyživené děti v Africe by daly cokoli za obyčejnou housku. Podobně hubené modelky se promenádují po molech v Paříži i v Londýně – jejich fotky poté obletí celý svět. V rozvojových zemích by si z volně se pohybujících odpadků mohli stavět přehrady, v Japonsku vyrábějí bezdotykové popelnice. Běžně se v době, kdy stroje strhávají jednu továrnu, o dva kilometry dál staví nová. Stále více evropských lesů se mění v mýtiny, ale lidé se předhánějí, kdo bude mít dřív „svůj“ zasazený stromek v deštných pralesích. Lékaři se stále snaží vynalézt zázračný lék na rakovinu, ale tabákové výrobky se i přes výrazná varování na obalech pořád velmi dobře prodávají.

Spoustě závažných problémů se nevěnuje dostatečná pozornost; spousta vynálezů nemá téměř žádné praktické využití. Mnoho oblastí, které by potřebovaly pomoc, ji nedostanou; mnoho peněz je vyplaceno zbytečně. Všichni se chtějí posouvat, všichni se chtějí vyvíjet – a to i ve věcech, kde je to zbytečné nebo dokonce nemožné.

Zdálo by se, že z takového množství absolutních bláznivin musí člověk nutně zešílet nebo onemocnět. Tentokrát ale nejsou lidé v roli těch, kteří ulehají do (smrtelné) postele – hrají úlohu daleko závažnější, úlohu samotných bakterií způsobujících nevyléčitelnou chorobu.

Zeměkoule nepotřebuje odbornou diagnózu, abychom si všimli, že něco není v pořádku. Ubohou planetu zmáhá stále stoupající horečka – ledovce tají a vzduch v atmosféře se otepluje. Nervové otřesy mají za následek posun litosférických desek, sopečné výbuchy i zemětřesení. Samotné matičce Zemi se zanášejí plíce a otravuje krev, protože lidstvo je líné a bez automobilu se nevydá pomalu ani na záchod.

A při tom všem musí naše planeta vykonávat svou nejdůležitější
povinnost: rotovat okolo Slunce, vzdáleného nějakých osm světelných minut, a navíc se ještě otáčet kolem své osy. Nemocenskou si vzít nemůže, neschopence by pan Vesmír nejspíš nevěnoval pozornost.

Není to fér. Někdy bych chtěla jednoduše zatáhnout za brzdu, tu malou červenou páčku, která by zastavila veškeré dění.

Jenže žádná taková neexistuje. Zatím. Dejte mi vědět, až ji někdo vynalezne.