Zavírám oči, mozek pomalu upadá do alfa stavu, když se zezdola ozve rána a nejmenovaná plavovláska začně ječet do telefonu, že se právě chtěla osprchovat a teď stojí jen v tangách v otevřeném okně, protože jinde nemá signál. Být příslušník mužského pohlaví, možná by mě to zaujalo. Jenže nejsem, a tak z toho můžu usoudit jen to, že dotyčná nemá operátora O2, který jako jediný rozšířil pole své působnosti i na (ještě nedávno) ladem ležící pole za blíže nespecifikovanou vesničkou poblíž Prahy.
O dvě poschodí výš, přímo nade mnou, se už zase ozývají proslulé identifikovatelné zvuky. Asi před měsícem jsme je několikrát považovali za předporodní shon, v průběhu času za oslavný Tanec Nového Života, ale dnes se nejspíš jedná o obyčejný Einstein dance s prvky polské mazurky.
Z poněkud nárazově přicházejícího snu mě vyruší ještě decentní zaklepání na dveře a otázka "Promiň, ale nemáš lžičku?", kterou ovšem přijímám s pochopením - totiž šťastný jest ten, kdo se v naší kuchyňce setká alespoň s mikrovlnkou a rychlovarnou konvicí, nemluvě o ledničce, která se navzdory své bílé povrchové barvě proměnila v průběhu evoluce v černou díru - pro bližsí informace kontaktujte pana Dlouhého (and spend another three weeks with writing an essay about it) - takže není divu, že tam tak vyjímečnou a vzácnou věc, jakou lžička bezpochyby je, běžný uživatel nenajde. Naštěstí mě léta školní docházky vedla k jisté praktičnosti, a tak mohu přesným a rychlým pohybem zápěstí vyslat tu svou na misi skrz volný prostor s neomylnou jistotou, že se nevychýlí z plánované trajektorie a dosáhne zamýšlenéjo cíle. V tomto okamžiku má mozek šanci procitnout z chvilkové otupělosti a upozornit jeho majitele (tedy mě), že příkaz předcházející "spánek" byl "umýt se". Poslušná tohoto uvědomění si mám možnost procitnout i já celá, neboť teplota vody ve sprše by mohla směle konkurovat teplotě vody ve sprchách českých kempů v době největšího návalu francouzských turistů. S tím rozdílem, že do těch našich nemusíte cpát pětikorunu. Naštěstí - jen málokterý student by jí měl, protože s většinou drobných už odpoledne poctivě vystál "frontu na banány", aby je pak vhodil do nenasytného chřtánu automatického, leč ne bezchybného, stroje, držíc se zásady, že každá šance výhodného obchodu musí být využita.
A když s ručníkem na hlavě podle poslední módy tureckého sultána a drkotajícími zuby otevřete dveře od koupelny, je vysoce pravděpodobné, že narazíte na slečnu vychovatelku, která vám dnes už potřetí přišla popřát dobrou noc a zároveň vám velice mile (ale důrazně) doporučit, abyste svou mysl nepřetěžovali příliš dlouhým bděním a místo toho se odebrali dopostele. Ujištění, že nic jiného nemáte ani v nejmenším v úmyslu, stejně nebude bráno vážně, ať ho podáte s jakýmkoliv výrazem ve tváři, takže je nejlepším řešením opravdu zhasnout, pro radost mistra Blacka poslepu vypnout topení a omylem při tom vykopnout ze zásuvky i ony ostatní "nepotřebné" elektrické spotřebiče.
A všechno najednou se utopí v husté, neproniknutelné tmě.
Všechno ne - to, co by stálo za zmínku, tu bude pořád. To, co se dá charakterizovat snad jen výrazy, pro které má angličtina pouze dvě ekvivalentní slova. Slova, která se v jejich běžné mluvě vyskytují pomalu častěji než člen "the".
Odbíjí půlnoc. Tedy, odbíjela by - ještě minulý rok. Teď se musím spokojit se stále stejným, monotónním tikáním nástěným hodin.
P.S. Pokud vám něco připadá jako blbost, tak vězte, že to třeba zase taková blbost není, jen vy to nechápete. Ne, tím vás nechci urazit - možná právě tohle ani chápat nemůžete. Je to tu hlavně pro moje OG mates. A hlavně pro ty, co už jsou "jenom" mates...
O dvě poschodí výš, přímo nade mnou, se už zase ozývají proslulé identifikovatelné zvuky. Asi před měsícem jsme je několikrát považovali za předporodní shon, v průběhu času za oslavný Tanec Nového Života, ale dnes se nejspíš jedná o obyčejný Einstein dance s prvky polské mazurky.
Z poněkud nárazově přicházejícího snu mě vyruší ještě decentní zaklepání na dveře a otázka "Promiň, ale nemáš lžičku?", kterou ovšem přijímám s pochopením - totiž šťastný jest ten, kdo se v naší kuchyňce setká alespoň s mikrovlnkou a rychlovarnou konvicí, nemluvě o ledničce, která se navzdory své bílé povrchové barvě proměnila v průběhu evoluce v černou díru - pro bližsí informace kontaktujte pana Dlouhého (and spend another three weeks with writing an essay about it) - takže není divu, že tam tak vyjímečnou a vzácnou věc, jakou lžička bezpochyby je, běžný uživatel nenajde. Naštěstí mě léta školní docházky vedla k jisté praktičnosti, a tak mohu přesným a rychlým pohybem zápěstí vyslat tu svou na misi skrz volný prostor s neomylnou jistotou, že se nevychýlí z plánované trajektorie a dosáhne zamýšlenéjo cíle. V tomto okamžiku má mozek šanci procitnout z chvilkové otupělosti a upozornit jeho majitele (tedy mě), že příkaz předcházející "spánek" byl "umýt se". Poslušná tohoto uvědomění si mám možnost procitnout i já celá, neboť teplota vody ve sprše by mohla směle konkurovat teplotě vody ve sprchách českých kempů v době největšího návalu francouzských turistů. S tím rozdílem, že do těch našich nemusíte cpát pětikorunu. Naštěstí - jen málokterý student by jí měl, protože s většinou drobných už odpoledne poctivě vystál "frontu na banány", aby je pak vhodil do nenasytného chřtánu automatického, leč ne bezchybného, stroje, držíc se zásady, že každá šance výhodného obchodu musí být využita.
A když s ručníkem na hlavě podle poslední módy tureckého sultána a drkotajícími zuby otevřete dveře od koupelny, je vysoce pravděpodobné, že narazíte na slečnu vychovatelku, která vám dnes už potřetí přišla popřát dobrou noc a zároveň vám velice mile (ale důrazně) doporučit, abyste svou mysl nepřetěžovali příliš dlouhým bděním a místo toho se odebrali dopostele. Ujištění, že nic jiného nemáte ani v nejmenším v úmyslu, stejně nebude bráno vážně, ať ho podáte s jakýmkoliv výrazem ve tváři, takže je nejlepším řešením opravdu zhasnout, pro radost mistra Blacka poslepu vypnout topení a omylem při tom vykopnout ze zásuvky i ony ostatní "nepotřebné" elektrické spotřebiče.
A všechno najednou se utopí v husté, neproniknutelné tmě.
Všechno ne - to, co by stálo za zmínku, tu bude pořád. To, co se dá charakterizovat snad jen výrazy, pro které má angličtina pouze dvě ekvivalentní slova. Slova, která se v jejich běžné mluvě vyskytují pomalu častěji než člen "the".
Odbíjí půlnoc. Tedy, odbíjela by - ještě minulý rok. Teď se musím spokojit se stále stejným, monotónním tikáním nástěným hodin.
P.S. Pokud vám něco připadá jako blbost, tak vězte, že to třeba zase taková blbost není, jen vy to nechápete. Ne, tím vás nechci urazit - možná právě tohle ani chápat nemůžete. Je to tu hlavně pro moje OG mates. A hlavně pro ty, co už jsou "jenom" mates...
.gif)
Žádné komentáře:
Okomentovat