Tomu se říká smůla

Přijela jsem ze školní akce domů, resp. k domu, dřív než normálně - bylo okolo 12, a zjistila jsem, že moje klíče zůstaly ve škole. Po rychlé analýze nastálé situace jsem se rozhodla jít do knihovny, kam jsem stejně měla dneska namířeno - akorát, že s knížkou, která ještě pořád leží doma na stole...

Po cestě jsem si v albertu koupila bagetu k obědu, noviny a citrónovou poděbradku - chyba číslo 2. Když jsem se totiž chtěla v metru napít a otevřela víčko, celej obsah začal pěnit a (než jsem si to vůbec stihla uvědomit) pocákal všechno okolo. Včetně asi poloviny celkového povrchu mojí BÍLÉ sukně.
Paní v knihovně se na mě dívala asi tak, jako bych jí přinejmenším chtěla ukrást všechny knížky. Ale uznávám, že z jejího pohledu to muselo vypadat dost podivně.

Ona tam sedí, uprostřed pracovního dne a v době vyučování, kdy moc návštěníků nemá, když najednou přijde sedmnáctiletá, tedy očividně školou povinná, holka s velkým batohem na zádech, mokrou sukní, poděbradkou v ruce a chce si nechat prodloužit dvě knížky, i když jí už 2 dny nabíhá zpozdné za jinou - to samozžejmě nelze. Nato si vezme klíček od WC, jde tam s batohem, vrátí se v kalhotech místo v sukni, z regálu vyndá pět knížek a odnese je ke stolku, na který kromě nich rozloží ještě asi čtyři další, potom papíry, tužky, pero, noviny a dokonce i svačinu...

Takže se milé paní ani tolik nedivím. Můžu být ráda, že jsem tam ty tři hodiny mohla vlastně docela příjemně a v poklidu strávit.