Stydíte se brečet v tramvaji?

Zase jsem si jednou řekla, že je trapný brát si Reflex pořád z regálů naší školní knihovny a poctivě jsem si ho koupila. V metru je totiž bez něčeho ke čtení hrozná nuda. Na a čtyři stránky, pojednávající o jednom z pražských emo srazů, mě donutily k tomu, abych se nad chováním a myšlením jeho příznivců aspoň trochu zamyslela.

Je to totiž zvláštní - na jednu stranu je ani trochu nechápu a na druhou jim rozumim. Asi takhle - jak jsem to tak četla a podle toho, co jsem viděla a slyšela okolo sebe, to vypadá, že jejich hlavní myšlenkou je bejt jinej než ostatní. Což svým způsobem podporuju - nerada se ztrácím v davu a chodím s proudem. Myslim si, že by si každej měl vybudovat svoji vlastní osobnost, image. No, co dál? Nebát se dát najevo svý emoce. OK - to taky beru. Přetvářka je na nic, ničemu nepomůže a nic nezlepší - většinou. Nebejt pozér ( . člověk, co se tváří jako emo, i když není) - to vlastně souvisí s tou přetvářkou.

ALE... Pár věcí mi nějak nejde do hlavy - řekla bych, že hlášením se k emo kids si tu svoji vlastní identitu stejně neutvářejí - taky se ztrácí v davu, v tom svym emo davu, kterej se postupně stává čím dál větší skupinou "individualistů". Kdybych se teď sebrala, oblíkla si těsná černý kalhoty, učesala vlasy na patku, nalakovala si nehty, podmalovala oči, oblíkla mikinu s lebkama a tvářila se, jako že se utápim v depresích (nebo hůř - vážně se v nich utápěla) - byla bych potom dostatečně jiná?
Z čistě praktickýho hlediska mi přijde podivný, že se smrtí zabývají lidi, kterým do ní chybí v průměru ještě šedesát, sedmdesát let. Jsem snad divná, když mi přijde nechutný pověsit si na krk jako ozdobu žiletku? Nebo když si neudělám na předloktí tři jizvy nožem kvůli tomu, na mě ten nejvíc nejúžasnější kluk dneska ani jednou neusmál? A když se zítra usměje, udělám si jenom jednu???
Jo, pro ně je to asi právě to cool a hlavně správně EMO. Ale já asi o dost radši zůstanu trapně stejná...