Už jste někdy poslouchali víc než třičtvrtě hodiny výčet toho, co jste udělali špatně, aby jste pak dostali výborné hodnocení?Nabízenou kávu a čaj jsem se zdvořilým "No, thanks" odmítla, abych to zbytečně neprodlužovala. Mr. McKeating (náš history teacher) začal pozitivně (This is an excellent essay), ale (...but...) vlastně mi chtěl říct, že jsem úplně mimo (...it's not an A-level one). No dobře, tak ne úplně, ale skoro. Během následujících 50 minut jsem měla docela často pocit, že bych to kafe vážně potřebovala. Ten monolog, samozřejmě k tématu, mě tak trochu uspával, a z jeho otázek, které náhodou zrovna nebyly řečnický, jsem je docela snadno udělala. Zkrátka, škola změnila přístup, tak ho musim prej změnit i já. Nikdo už po mě nechce reproduction of knowledge, ale radši preparation for the exam and answer to the question. OK. Když si prohlídnu ty papíry s mym esejem, popsaný jeho nepříliš čitelnym rukopisem, najdu tam minimálně čtyři kytičky (flowers, flowers, flowers). Prý nemám psát pro čtenáře, ale pro zkoušejícího. Jenže mě prostě přijde přinejmenšim divný začít rovnou odpovědí - jako by ten zbytek eseje ani neměl cenu. Ale tohle angličani přesně chtěj - give them what they want. Jak mi bylo řečeno, v tom je klíč k úspěchu - jakýmukoliv. (What will you do if you want something from Mr. Nitsche (náš ředitel)? Just smile - it's enough)
Mezi všema těho jeho čmáranicema, obrázkama a poznámkama (obsahující mimo jiné i mapu Evropy s přesunem Mongolů a schéma pokru) se to áčko v kroužku na konci mírně ztrácí, což je vlastně v podstatě ten samej princip, jako že nechápu, proč to tak prodlužoval...
No, možná nad příštim esejem strávim vážně jen 45 minut, aby to byl ten správnej A-level typ a ne univerzitní, kterej jsem mu prej dala. A uvidíme, jak to dopadne. Teď ale, řekla bych, je čas alespoň na chvíli vypnout světlo.
.gif)
3 komentáře:
Těšil jsem se na zajímavej článek a ty se tu normálně vytahuješ! :O) F.
To je jen konstatování faktů... Ne hlavní myšlenka toho článku, víš...
Jó ahá, tak to jo, promiň! :O) F.
Hele jen tak mimochodem, jak jsi mě naočkovala zase těma myšlenkama na národní knihovnu (jinak jsem radši přestal sledovat televizi), tak jak jsem jel kolem Národního divadla, tak jsem se jen usmál. De facto je to tam jako pěst na oko, ale nikomu to nevadí a možná ani nevadilo. Původně to ani neměla být Nová scéna. 4306 skleněných tabulí tam prý je. Kolik dlaždiček bude mít Kaplického knihovna?
Okomentovat