UP and DOWN

Lidskej život je něco jako horská dráha. Dráha se spoustou různých tratí, které se navzájem kříží, spojují a zase rozdělují, jezdí paralelně, nadjíždějí a podjíždějí. A každá trať je plná prudkých zatáček, nečekaných zhupů, rychlých cest nahoru i dolu, ale i klidných rovinek. A na tý dráze se pohybuje obrovský množství vozíčků, z nichž ani dva nejsou stejný. Jeden je úplně malinkatý, druhý přehnaně velký, další vesele pruhovaný a jiný pochmurně šedý. Jeden má nad sebou slunečník, druhý deštník a třetí nic. Jeden se pyhuje na titěrných kolečkách, druhý se valí na obřích kolech... Každej z nás (a tady vážně neni vyjímka) je na začátku posazen do jednoho vozíku a postrčen dopředu. Někdo víc a někdo míň. A pravda, někdo vůbec. To ještě ani zdaleka nevidíme na konec. Nevidíme třeba ani do poloviny, protože nemůžeme vědět, kde je půlka, když nevíme délku naší trasy. A jak se postupně dostáváme dál a dál, zjišťujeme, jak to tam vlastně chodí. Potkáváme další vozíky, poznáváme lidi v nich. Někteří se jen rychle mihnou okolo, jiní se u nás zastaví. A věřím, že jsou na trase i místa, kde se můžeme sami rozhodnout, kam pojedem dál. Stačí se jen koukat a takových míst objevíme spoustu. Míst, kde další cesta záleží opravdu jen na nás - některé možné tratě vypadají bytelně a stojí pevně, jiné jsou plné děr, ale jedou výše a nabízejí dobrodružství, u jiných nemáme šanci cestu ani zahlédnout. Ale jak dlouho tam stát a rozhodovat se? A samozřejmě, každá trať má i svůj konec, až už chceme nebo ne. Ne vždy je to rovinka, kdy už konec dlouho předvídáme, ale pokaždé máme šanci alespoň na chvilku se ohlédnout. A říct si, jak jsme se to hezky projeli, že to stálo za to. Nebo si naopak najednou všimnout všech rozcestí, na kterých jste mohli odbočit, ale neudělali to, i to se stává. (Chybami se člověk učí?) O tom, co je po konci tratě, se už nikdo moc nezmiňuje. Jak by to také mohl říct nám, kteří si pořád užíváme jízdu?